Jdi na obsah Jdi na menu
 


Roubovani

8. 12. 2007

   Roubování

Jako asi každý citrusář či pěstitel rostlin vůbec jsem začala i vlastnoručně roubovat své vypěstované podnože. Zkušenosti jsem měla pouze z dětství z roubování jabloní a pak už jen příručku pro roubování a očkování.
 

 Koncem 80. let, kdy jsem s vlastními pokusy o roubování začínala, nebyl pro amatéra příliš velký výběr v roubovacích prostředcích. V podstatě se používalo lýko a štěpařský vosk případně stromový balzám – právě tak, jako u našich ovocných stromů. Někteří pěstitelé se dostali k plastové pásce, znala jsem i „koumáka“, který používal elektrikářskou izolační pásku. M. Býček zase nedal dopustit na obyčejný telefonní drátek, který používá dodnes.

Bývalo zvykem roubovat podnože v tloušťce kolem 1cm i více, nejméně však 5mm s již vytvrdlým dřevem a hnědou kůrou. Roubovalo se převážně nejjednodušší metodou podle poměru tloušťky podnože a roubu buď do rozštěpu nebo za kůru, případně kopulací. Zkušení citrusáři doporučovali učit se roubovat na odřezcích „vlků“ ze stříhání našich ovocných stromů – na těch se totiž bez nejmenších škod lze nejlépe naučit udělat krásný, rovný dlouhý řez, který je pro úspěšné roubování naprostou podmínkou. Já žel neudělám ani rovnou čáru na papír, natož dlouhý rovný řez na výhonu (i když se občas také povede), také se zavazováním lýka nebo plastové pásky mám trochu problémy, tak mi nezbylo, než na to jít opět „po svém“.

Nejprve jsem začala s velmi mladými podnožemi zpravidla ve stáří 6 až 7 měsíců (citroník) do 1 roku (pomerančovník, grep), kde jsem roubovala do zelené části nevětvené rostliny (boční výhonky se musí hned vyštipovat) s průměrem terminálu cca 2 až 3mm. Roubovat takovou podnož ovšem lze jen do rozštěpu a ovšemže stejně silným zeleným polovyzrálým roubem s 1 až 3 očky. Zavazovala jsem měkkou bavlnkou na vyšívání a pro udržení vlhkosti na místě roubování používala plastelínu, z níž jsem vytvarovala jakousi „čepičku“. Při takovém roubování stačil opravdu krátký řez cca 3 až 5mm, který jsem dělala žiletkou. Výhodou byla spolehlivá a velmi rychlá srůstnost, nevýhodou mládí podnože ještě s malým kořenovým systémem, pro který byl takový zásah hodně tvrdou zkouškou odolnosti – při první pěstitelské chybě nebo větším výkyvu pěstebních podmínek (např. zima v bytě paneláku po letnění na balkoně či zahradě) pak rostlina odumírala. Ale i při optimálních podmínkách byl její vývoj nejméně v prvních dvou letech (při ne právě ideálních bytových podmínkách) velice pomalý.

Silnější podnože jsem zpravidla roubovala za kůru. Pro takové roubování musí být podnož v bujném růstu, jinak nejde lehce odchlípnout kůra od dřeva. Po zastrčení roubu s řeznou plochou cca 1cm jsem dle M. Býčka používala na ovázání telefonní drátek. A nakonec opět svoji oblíbenou plastelínovou „čepičku“ – tu vždy jen v modré barvě (k jiné jsem nějak neměla důvěru).

Zkoušela jsem sice i očkování, ale dodnes netuším, v čem byla chyba – neujalo se mi vůbec nic (a nejen citrusy - ani broskvoně a růže na zahradě).

 V poslední době roubuji kromě předchozích dvou způsobů u silných podnoží i tzv. „do boku“ – tento roub (popř. i dva rouby) přidávám k vrcholovému roubu buď s jinou odrůdou nebo jako „pojistky“. Pro roub do boku podnože si vybírám místo na podnoži, kde se podnož poněkud odklání, aby bylo víc místa pro rostoucí roub. Je tak jednodušší i samo roubování. Výhodou je větší srůstová plocha, dobrá stabilita roubu na podnoži po srůstu i skutečnost, že pokud nechcete použít vrcholového roubu na seříznuté podnoži, můžete jen vrchol podnože trochu sestříhat pro podporu bujnějšího růstu a při neujmutí roubu nehrozí úhyn podnože. Jen zaschlý roub vytáhnete, dotlačíte „jazýček“ zpět ke kmínku a po převazu se o ostatní postará rostlina sama. Po dvou letech je takové místo sotva znát. Navíc podnož nemusí být zcela ideálně „v míze“. Nevýhodou je naopak nutnost co nejpřesněji se „trefit“ s řeznou plochou roubu na řez na podnoži tak, aby tenké vrstvy srůstu schopných buněk pod kůrou (výrazný zelený pruh bezprostředně pod kůrou) se vzájemně dotýkaly. A to je (alespoň pro mne) u podnoží výrazně silnějších než roub docela „oříšek“. Mně osobně se daří roubovat tímto způsobem nejlépe podnože asi o 1/3 až o ½ silnější než roub. Ideální je, pokud je podnož ještě aspoň trochu pružná a dá se ve zvoleném místě pro roubování pro snadnější zářez ohnout.

 Kromě roubování do boku jsem několikrát zkusila i tzv. „obrácený rozštěp“, který hodně propaguje pan L. Sitař z našeho brněnského klubu. Rozřízne se místo podnože roub a nasadí na do V seříznutý kmínek podnože. Jako u obyčejného roubování do rozštěpu lze menší odchylky ve vzájemném průměru roubu a podnože řešit řezem ne středem, ale blíže kraji roubu (obrácený rozštěp) či podnože (běžné roubování do rozštěpu). Takto jsem naroubovala asi 5 či 6 rostlin s výsledkem tak „půl na půl“ – musím se přiznat, že přesně rovně seříznou do delšího obráceného V podnož mi přijde o dost těžší, než naopak.

Po zasunutí roubu teď používám pro první ovázání a fixaci izolepu. Když jsem zkoušela plastovou pásku, tak mi obvykle dříve, než jsem ji stačila zavázat, roub buď úplně vypadl, nebo se alespoň nekontrolovatelně posunul a výsledek takového roubování nechávám bez komentáře. Izolepa se naopak na kůru lehce přilepí bez toho, že by kůru nějak poškodila, roub spolehlivě udrží na místě a po dvojím otočení a nalepení sama na sebe už vlastně další fixace či vázání ani není třeba. Přesto přes izolepu omotávám vázací materiál (ten zejména proto, aby při náhodném zavadění o roub nedošlo k jeho posunutí či vylomení a také aby se izolepa teplem předčasně neodlepila). U mladých, v místě roubu zelených a ohebných podnoží dosud používám bavlnku, u silnějších s vyzrálým dřevem dle vzoru M. Býčka telefonní drátek. A také plastelínovou „čepičku“ – i když tou chráním roubované místo už jen při jarním roubování (rouby jsou v bytě na jižním okně) popř. při roubování za kůru silnější podnože (pro ochranu řezu na podnoži). Drátek či bavlnku odstraňuji obvykle již po 2 až 3 týdnech, aby nedocházelo k zaškrcení rašícího roubu. Plastelínovou čepičku, kterou jsem musela sejmout, zase dávám na roub zpět. Izolepu snímám až později, kdy se začíná odlepovat sama – mám zkušenost, že jakmile roub natolik zesílí, že by docházelo k zaškrcení, časem a vlivem tepla již ne tak pevně držící lepidlo povoluje a to je právě vhodná doba pro její definitivní odstranění. Až do této doby ponechávám zpravidla také čepičku z plastelíny.


 Proč používám právě plastelínu? To má svůj důvod (vlastně hned několik):

- plastelína se velmi snadno natvaruje přesně tak, jak potřebujete

- uchovává vlhkost a zabraňuje přístupu vzduchu k chráněné ploše – při užití izolepy se jedná vlastně o ochranu řezu na podnoži před povětrnostními podmínkami.  

- snadno se snímá, nenechává na rostlině stopy, na řezu se rychle tvoří zával pletiva (to je problematické jak při použití štěpařského vosku, tak barvy), vůči rostlině je bez negativních vlivů

- místo roubování se pod plastelínovou čepičkou nepřetápí ani při vyšší expozici slunečním paprskům

Během let užívání plastelíny jsem zjistila zajímavou, nicméně logickou skutečnost: barvu použité plastelíny musím měnit podle ročních období – přesněji podle světla a teploty. V březnu a dubnu mám nejlepší výsledky se žlutou plastelínou, v květnu a červnu, popř. červenci s bílou (odráží maximum slunečních paprsků) a v srpnu až říjnu s modrou popř. i zelenou. Jiné barvy nepoužívám – nezdají se mi pro rostliny vhodné.  

 Nesmíme samozřejmě zapomenout na další zásadní věci:

 - mít čistý a ostrý roubovací nůž (já používám lékařský skalpel)

- nedotýkat se řezné plochy prsty (riziko kontaminace)

- roubovance postavit na teplé místo s rozptýleným světlem a zakrýt např. láhví pro zajištění mikroklima s vysokou vzdušnou vlhkostí

- roub ani podnož nesmí nachladnout (třeba průvanem z netěsnosti oken)

- kompatibilita podnože s roubem

 

Roub by měl být ve stadiu těsně před rašením, vždy z plodící, nejlépe mladé rostliny a výhonu rostoucího spíše vzhůru, bez škůdců se zakrácenými staršími listy (popř. jen se řapíky)

Kromě toho je dobré, pokud se podnož ještě nechystá začít růst a vy právě dostanete rouby, podnož zaštípnout či lehce seříznout, aby se „nastartoval“ růst – podnož obvykle začíná rašit do 5 dnů až týdne. Rouby zatím se vloží alespoň částečně odlistěné do mikrotenového sáčku, který se i s nimi vypláchne pitnou vodou, co nejlépe se vytěsní vzduch a sáček se umístí v chladničce (část pro zeleninu). Pokud tam zůstávají rouby déle, je třeba je nejdéle vždy po 3 až 4 dnech provětrat a znovu uložit. Takto se dají uchovat v přijatelné kvalitě až měsíc.

Jako zakrývací láhve používám dnes plastové čiré PET láhve a to horní část s uzávěrem. Sejmutím víčka lze krátce vyvětrat či připravit rostliny na úplné odstranění krytu. Pokud mají světlou nálepku, tak ji na láhvi ponechávám – dosáhne se tak alespoň částečný rozptyl slunečního světla v láhvi. Na nižší rostliny užívám nejraději PET láhve od mléka se širším hrdlem – víčko se může na hrdlo jen položit s větší či menší větrací mezerou a konec konců roub může nakonec hrdlem i úplně prorůst ven bez toho, že by se příliš deformovaly listy. Klasické zavařovací sklenice používám už jen výjimečně – kvůli provětrání prostoru se vždy musí zcela sejmout, což je někdy pro roub riskantní (párkrát se mi „podařilo“ ulomit rašící výhon) a pokud podceníme větrání, vznikají lehce plísně případně při vyšší zálivce zkysne substrát (vícekrát prokázáno, bohužel, v mé vlastní praxi).

PET láhve s různobarevnými víčky lze navíc použít pro rychlé rozlišení druhů naroubovaných rostlin – např. pro citroníky víčko žluté, mandariny oranžové, pomerančovníky červené atd…

Aby se mi rouby nepomíchaly, popisuji je přímo na listy na rubovou stranu propisovačkou. Písmo se nestírá a přečtete ho ještě i po několika dnech (pokud list neulomíte – u roubů skladovaných delší dobu v mikrotenových sáčcích v chladničce k samovolnému odlistění dochází asi po 2 až 3 týdnech). Odlistěné rouby si označuji barevnými nitěmi (raději každý roub zvlášť).


Červenec 2007


 

Náhledy fotografií ze složky Roubovani

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA